Přidat odpověď

tak dcera je občas nucena dělat úkoly, které zvládne, prostě bez mé asistence. Typicky psaní.
pak si s ní sednu nad čtení a matiku a nevidím na tom nic divného. Ano, někdy s ní sedím celou dobu, co úkoly dělá, ale někdy to nejde a já osobně si nemyslím, že by úkoly prvňáčka mely být obřad, stejně jako že je třeba obřadně vybírat novou aktovku, jít prvního k září k fotografovi a já nevím co ještě.
napsat úkol z psaní a sečíst sloupce čísel dokáže i prvňák sám, zejména ve druhém pololetí
to, co nedokáže, s ní udělám. Ale nechci to dělat za ni.
navíc ona tyhle hysterické záchvaty dostává klidně i v sobotu v libovolnou denní dobu, bez ohledu na to, zda s ní někdo úkoly dělá nebo ne.
a to, nad čím přemýšlím, je jak se poprat s touhle její vlastností, protože ona není ani hloupá ani nešikovná, jen možná má nějaký důvod, proč panikařit, protože pak když sed přemůže (třeba na hřišti vyleze někam, kam se bála) tak je štěstím bez sebe. ale vždy je to s pláčem.