Přidat odpověď

nedočítám diskusi, tak jen za mě - mám doma druháka, taky cíťa, vysvětluji stále, motivuji, když je (nikoli vyjímečně, bohužel často) úkol špatně, snažím se o opravu jemně, ne stylem všechno blbě, jedem znova (to dělá můj muž a vede to právě akorát k hysteráku syna a dodělávání úkolu ráno, protože syn už je KO), ale spíš řeknu celkem to jde, jen oprav pár věcí - tohle písmenko, tady tečka, tady čárka a už to bude mnohem lepší. Resp. lépe je tomu předcházet, tj. dělám úkol s ním, případné kopance brzdím, opravuje hned. I tak úkoly trvají půl až třičtvrtě hodiny jemu, totéž dceři, kombinace obého pokud i dcera potřebuje pomoct (dnes jsem se zapotila nad číselnou řadou ), nebo se připrait na test,. tak je to dost času odpoledne.
Ale cílem hry pro mě není, aby dítě trávilo nad úkolama veškerý volný čas, nebo aby přepisovalo cosi furt dokola, ani není mým cílem aby to měl dokonale napsaný. Chci aby látku zvládl, a tomu nepomůžou jeho hysteráky, pak neví nic. Takže trpělivě opravuju, vysvětluju, snažím se, aby se nezasekával a pobíral to. Na vyšetření do PPP stejně půjdeme, už jsem si zažádala o termín, bude nějakou tu poruchu asi mít, hlavní ale je, že pokud se mu to podá rozumně, je ochoten spolupracovat a chápe dobře. Mého muže krotím, sám už vidí, že jejich úkolové sedánky končí brekem syna, moje ne, tak to snad ten velkej taky pobere.