Přidat odpověď

Jen jsem se zamyslela, jak je těžké vychovávat, když sami moc nechápete, proč to vlastně děláte.
Jsem sklerotik, nemám paměť, ale protože vím, že je to obtěžující pro okolí a pro mě nebezpečné, tak mám v práci rozepsaný kalendář v Outlooku opravdu do detailu, mám svůj dobře vedený diář a připomínky v telefonu. Vše si hned píšu, zapomínám během několika vteřin. Když něco hledám nenajdu to i když to mám před sebou
Co se týká dětí pamatuji si všechno a když něco hledají najdu to hned (asi mají v mé mysli jakousi prioritu  )

Můj syn je má kopie. Uklidí si celý pokoj a přehlédne ponožky uprostřed vyluxovaného pokoje. Jde si do školy pro učebnice a přinese všechny kromě té co potřebuje, pošlu ho pro jednu věc do sklepa a přinese jinou nebo nic, ale zase tam třeba udělá něco jiného. Napíše si seznam věcí co má udělat a přehlédne ho na prázdné kuchyňské lince. Já mu ROZUMÍM. Jenže nejsem schopná ho vychovávat, protože mi nic z toho nepřijde tak hrozné, abych to nějak striktně řešila. Manžel a jeho rodina trpí. Hledám metodu – pro mě akceptovatelnou – jak ho vychovat alespoň k menší skleróze.

Díky za rady (není to super vážné téma, jen tento víkend měl jeden takovýto exces za druhým)