Přidat odpověď

když jsem koni byla po čtvrté těhotná, řekla mi známá, maminka čtyř dětí, že už by do toho nešla, že kdyby věděla, co všechno to bude obnášet, zůstala by u tří, třeba i u dvou
že je to s manželem totálně rozložilo, že oba jedou na doraz a stejně to nějak nestačí, že i když mají děti relativně blízko u sebe (max dva roky) tak mají pořád některé děti malé a větší už by potřebovaly něco jiného
takhle nějak jsem to tehdy cítila i já, i když jsem čtvrté dítě původně nezavrhovala (myšlenku ho mít)
moje kamarádka je ze čtyř dětí a má jedináčka. Je to u ní asi shoda okolností, ten jedináček, ale myslím, že kdyby mohla volit, více než dvě děti by stejně neměla. Svoje dětství popisuje jako totální ztrátu soukromí (a to měli i za totáče každý svůj pokoj)
asi je to trochu jiné, když je alespoň jedna funkční babička, když má třeba sestra matky nebo otce děti v podobném věku a část prázdnin mohou trávit spolu. Ale třeba já jsem na děti vesměs sama a ukočírovat všechny ty nemoci, školu, školku, úkoly a kroužky je občas dost nad mé síly. A ty děti tu nepodu vycítěj.
jiná moje známá měla za totáče taky čtyři děti a líčí to jako těžkou pohodu, bydleli v domečku, děti vyhnala dopoledne ven, ony si hrály pod okny, ona vařila... no takováhle idylka to dnes je málokde, bohužel.