Přidat odpověď

My máme dětí pět. Ve věku 16, 14, 11, 6 a 2 roky. Vzhledem ke všem předsudkům, které se ve společnosti objevují, se snažím, aby naše děti neměly pocit, že jsou "jiné" jenom proto, že mají tolik sourozenců. Asi máme štěstí, ale máme děti zdravé, chytré a šikovné, takže nejstarší dcera je teď zrovna v Alpách na lyžáku se školou - prestižním gymplem. Syn zrovna dnes řešil na témže gymplu fyzikální olympiádu, další dcera se připravuje na přijímačky a do toho si příští víkend "odskočí" na mezinárodní závody ve sportu, kde je velký talent. Abychom toto vše mohli jako rodina zvládnout, musíme se s manželem samozřejmě extrémně snažit. Manžel pracuje hodně, v pracovním týdnu o něm vlastně ani nevíme. Já jsem na rodičovské dovolené s nejmladším synem, takže ve věcech týkajících se rodiny funguju za oba rodiče zároveň, aby se manžel mohl věnovat pouze práci a vydělal dost peněz pro celou rodinu. Ale tolik pracoval i tehdy, když jsme se poznali, nemám pocit, že by byl doma v 16h, kdybychom měli jen 2 děti. Pokud jde o věnování se dětem: přemýšlím, jestli by 16letá dcera chtěla, abychom spolu trávily např. hodinu denně... Takhle přijde ze školy, povídáme si, zajímám se o ni, ale ona má už hodně kamarádky a svůj sport. Samozřejmě spolu občas někam jdeme samy, ale zase tím, že jsem doma, můžu jí věnovat času více. A to věnování se je dělené: teď zrovna se věnuji nejvíc dítěti č. 3, protože se s ní učím na přijímačky. Příští rok budu mít prvňáka, takže počítám s tím, že budu nejvíc času odpoledne trávit s ním. Nejstarší syn (dítě č.2) má také svůj sport a kamarády a školu, tomu se věnuje otec o víkendech, ale pořád o něm vím všechno, pořád mi chodí dát pusu na dobrou noc a pořád jsme si moc blízcí. S dvouleťákem jsem celý den a on stejně běhá za staršími dětmi. Prostě nemám pocit, že by někdo byl odstrčený a mimo pozornost.
Když se narodil syn (dítě č.2), tak jsem si jednou u tchánovců stěžovala, že se mu nemůžu věnovat tolik a na 100%, jako prvorozené dceři. Tehdy mi tchán, kterého jsem si moc vážila, řekl, že je to možná lepší... Dlouho jsem o tom přemýšlela a měl pravdu. V nejlepším úmyslu jsem se prvnímu dítěti věnovala tolik, že jsem ji vlastně nenechala volně dýchat.
Abych se moc dále nevypisovala: i když jsem vystudovala těžký VŠ obor,smysl života jsem našla v rodině. Dobrovolně jí obětuji veškerý čas. A přiznávám, že občas padám únavou na ústa a občas si říkám, jestli jsme to nepřehnali...
Mám výhodu, že manžel nás uživí. Musíme počítat a šetřit, ale zatím jsme dětem nemuseli nikdy říct, že by nemohly jet např. se školou na hory či výlet. My jako rodina lyžujeme jen v ČR a k moři jezdíme autem do apartmánů, ale děti mají celý život na to, aby to "dohnaly".
A ad prádlo: Kromě toho, že jsme 7členná rodina, máme 2 domovy, tj. počet povlečení ze všech postelí vynásobte dvěma. Sušička je moje velká kamarádka
Jo a říkáme, že já jsem vždycky chtěla 3 děti, manžel 2, což je dohromady 5 a ty máme