Přidat odpověď

Já se bojim mnohem víc, než ve dvaceti, nebo v dětství.
Jako dítě jsem si chodila hrát s ostatníma na staveniště, skákali jsme ve druhém patře budoucího obchoďáku po lešení jako kamzíci. Dneska na rozhledně, která má kovové schody a je vidět dolů, jdu skoro do mdlob.
Jako dvacetiletá jsem stopovala po Evropě celkem bez obav, bez ohledu na to, že v Holandsku chtěl jeden Arab platit sexem (sázela jsem na to, že kámoška byla hezčí a zaplatila by případně ona, kdybychom se z toho nevykecaly, nakonec nás to jen stálo vysazení v neobydlený zóně). Dneska bych do toho nešla. Jednak bych tam asi stála hodně dlouho, ale i představa, že si tam stoupne dcera, mi orosí čelo.
Ve dvaceti jsem odjela do UK bez znalosti jazyka, měla jsem za to, že to zvládl každej, tak proč ne já. Dneska bych se držela při zdi.
O tom, čeho se bojim úplně nejvíc, ani psát nebudu. Jako dítě jsem si myslela, že jsem nesmrtelná. Dneska se bojim, že tu budu strašit do 80. Ale taky se bojim, že se syn neuzdraví, že onemocní ostatní děti nebo že se jednou budou něčeho bát, budou se v noci budit a trápit, jako dneska já a nebude v mých silách jim pomoct.
Příkladů mnoho.
Pud sebezáchovy u mě spíš sílí.