Ještě mě napadá, že na mě ten můj "stav" má vlastně úplně opačný vliv - když si vezmu, co už jsem sama všechno zvládla a vydržela a musela vyřešit, tak rezignace je asi to poslední, co ze mě kdo dostane - naopak chci si život užívat ještě mnohem víc než dřív, mnohem víc jsem si vědoma svý hodnoty a hodnoty toho, že mám ten čas tady na Zemi, chci si maximálně vše užít se synem, prostě rezignace a nějaké potlačení svýho života - ani náhodou, to už ze mě nikdo (snad) nedostane