Přidat odpověď

Karmo, dej email můžem pokecat....mám to přesně stejně jako ty, ale přesně :D.

Rozvádím se a to už podruhé (první byl moje velká láska a zapoměl mi říct, že už si pořídil druhou mě přišly domů jen rozvodové papíry, nebyly děti...i tak to byla rána pod pás a tak pět let pak trvalo, než mi začal být lhostejný atd. ). Manžel je asperger (tj. emoce a city mu fakt nic neříkají), bohužel a bohudík já jsem emotivní žena a žena taková má být, proto dokáže vychovávat novou genraci, právě díky těm emocím, tak malé děti učí city, prožívání emocí a to vše, sociálnost ve skupině....a proto ti píšu, pokud se ti chce plakat plakej a plakej klidně před dětmi!!!! Není na tom absolutně nic špatného a naopak zvrácené je neplakat před nima a dělat před nima "že se nic neděje" ale ono se sakra děje!!!! Co jim pomůže, že budeme vnitřní rodinné emoce skrývat??? Komu to sakra prospěje?!!! Když nám někdo umře tak je plakat povoleno a když dojde na rozvod (což je udajně druhá největší rána pro člověka po umrtí blízkého) tak zakázáno? Podívej, pokud chceš z dětí vychovat citově zdravé osobnosti - tak dovol sobě i jim prožívat co prožíváš a to naplno! Prožíváš radost - směj se naplno (a ne jen strojený úsměv...protože více by bylo neslušné), když jsi naštvaná - klidně řvi a dej průchod emoci která k tomu patří, když jsi na dně plakej - TOHLE JE NORMÁLNÍ PROŽÍVÁNÍ ŽIVOTA potvrzené psychology a hlavně životem samotným. Přiřaď emoce situacím, tak jak v životě jsou. Umřel li ti někdo nebo se rozvádíš, nebo jsi neštanstná - plakej, plakej tak dlouho dokud žal neodplavíš. Pokud se raduješ raduj se naplno, pokud si naštvaná taky projev svoji nevoli a vztek a klidně si zakřič - nebud proboha studený čumák!!!! Citově plochý (to je ten můj manžel asperger - je to příšerné). Prožij své emoce, podíjvej jsem 3/4 roku od rozhodnutí rozvést se, 3/4 roku žalu, bolesti, na dně, hrůza hrůz...kolikrát jsem ani nedokázala vstát a jít se najíst nebo dát jíst dětem (nyní 3 a 7, tehdá měl malý 2,5 roku...ale oni si naštěstí umí vytáhnout a udělat jídlo i sami už dlouho), nedokázala jsem vstanou a obstarat zvířata co máme doma, bolest mě naprosto paralyzovala, jen jsem brečela a brečela....naštěstí jsem v souvislosti s manž. aspergerem vyhledala psychologa a na pojištovnu (jestli jsi z moravy jela bych tam - úžasná paní ) kam chodím jednou za měsíc si postěžovat, ponadávat na toho "debila a hajzla zasraného" co zapříčinil rozpad naší rodiny..... udělala jsem co bylo v mých silách před rozhodnutím, i 100x více než by asi udělal běžný smrtelník a přesto se po mém vědomém rozhodnutí "rozbít rodinu" strhla naprostá citová kalamita...děs, co trvá už pomalu 9-tý měsíc. Ano jsem citově založená a ano považuji to za něco super, protože vím, že druhý protipol asperger bez citů, emočně plochý, který děti rozpláče asi 5x za hodinu co jsou s ním, protože ubližuje svýcm chováním....vím, že ten protiplol je mor pro život tak společenského a sociálního tvora jako je člověk. Jen my citově a emočně založení to máme těžší, protože prožíváme to co ty, přesně co jsi psala jsem měla a mám v hlavě i já, asi 7 měsíců možná o měsíc déle jsem prostě probrečela, v paralýze, byly lepší čtrnáctidenky a pak ty horší v podstatě probrečené, zima, letargie, a to mám chronickou nemoc kterou samozřejmě stres zhoršuje jako tvojí cukrovku, takže k tomu, že mi je běžně celou zimu strašně zle bylo tohle, takže jsem asi 3 měsíce prozvracela několikrát za den....manžel tady nebydlí, a téměř 4 měsíce se sem nedostavil, mě končí mateřská, práce není. Takový ideální čas..... peníze nám kolikrát nedá atd. mám na starost a zodpovědnost zvířata, která se s polu s dětmi neptají jestli je co jíst, prostě jíst potreubují. Do toho si pripravuji velmi speciální zaměstnání, kterým se snad od příštího roku budu živit - velice specifická činnost, která není jako živnost běžná po celém světě - zvlášt tedy ne u matky maličkých dětí :D. Ted za poslední měsíc po dlouhých 9-ti měsících už trošku lepší....ale třeba předminulý týden byl hrozný rozbrečela mě pohádka a tak jsem brečela a brečela....děti se ptaly...a já brečela....celé dny u každého filmu, situace...nech slzy odplavit tu bolest, prožij ji až do poslední kapky, do dna....protože ode dna už se jde odrazit jen vzhůru. Ale je potřeba nejdříve toho dna dosáhnout... prožit to a nedej na kecy, jak se máš chovat slušně....a neplakat! Takhle se z toho nevyhrabeš a každému kdo zažil je jasné, že děti jsi ještě "hlady pojít nenechala" takže fungovat jako máma prostě musíš, ale tak nějak na autopilota s vypětím všech sil. Ale věřím tak jako ty, ž ejednou to přejde, že tak jako vše jednou to pomine a že nejlepší cesta jak to pojít bude prožít vše plnými doušky, ikdyž to tak bolí, mě svírala bolest přímo fyzická, neskutečná ale manžel mě při každé návštěvě nezapomene dát lekci že tohle pro své děti opravdu nechci (asperger bez citů a emocí, v kombinaci ještě s jinou diagnozou, který lže kudy chodí je fakt lahůdka). Nikdy bych teda nevěřila, že já racionální žena, která si poradí se vším, vždy vše vyřeší a umí i neskutečné věci....bude ležet ochromená takovou "hloupou věcí jak je rozvod a to ještě z vlatního rozhodnutí" ale bylo a je to tak. A já si dovolila po dlouhé době a nenápadně mířených radách psychologa, to prostě prožít a odžít tak jak to je! S potoky slz...s opuchlýma očima, s měsíci a měsíci zoufalství, na dně, kdy jsem neměla silu ani se svěřit kamarádkám jak zase ublížil když tu byl, zas a zas...už nebyla síla s tím někoho "otravovat" ...už sem se chtěla jen zavřít a umřít. Ted už je trošku líp, je jaro a taky mi manžel připravil lahůdku s neplacením hypotéky....takže budeme prodávat domov :(. To že háže všude jen klacky pod nohy atd, už nemá cenu říkat, a s klidem ho pošlu "do prd....e" at vypadne, bud pojede podle pravidel normálních lidí a pokud ne, na jeho manýry tay není místo aon jde. Děti pláčou, ale už není síla....snášela jsem to deset dlouhých let. Už není síla snášet to jeho příkoří a nenormálnost (on si mylsí, že je normální jen my ostatní jsme divní a nejvíce já - psychologů jsme navštívili spoustu a vždy se shodli, že jsem naprosto normální člověk, bez diagnoz, trošku více emotivní, běžně empatický atd., takže jsem tedy v klidu :D. ...dostal mě do takové psychické situace, že jsem pochybovala že já jsem normální....když on teda tvrdil, že já jsem z nás dvou ten nenormální....). Prostě žůžo lahůdka a životní zkušenost. Ale my jsme ženy a ženy jsou nejsilnější tvorové na téhle planetě.