Přidat odpověď

Dovolím si s Monty nesouhlasit.
Do 2,5 let mne vychovávala paní na hlídání a rodiče jsem viděla o víkendech. V necelých třech letech jsem té paní říkala mami. To ovšem moji biologickou matku dost poděsilo. Odstěhovali jsme se pak na druhý konec republiky a rodiče mě šoupli do školky. Dodnes na školku vzpomínám s děsem v očích. Pro mne je to jen odkladiště dětí, se kterými jejich rodiče nemohou, ale ve velké většině ani nechtějí být. Socializace je slovo, které mne dokáže nadzvednout ze židle.
Na příhody s paní na hlídání mám vzpomínky moc hezké. Nikdy jsme doma neměli žádnou její fotku , ale vybavuju si její podobu do nejmenších detailů, včetně vůně. V pubertě jsem se ji snažila vyhledat, ale nevypátrala jsem ji. S matkou nemám vztah žádný. Byla jsem vůči ní v opozici od tří let a na ZŠ to vše gradovalo. Letos to bude 10 let, co jsem ji neviděla a s největší pravděpodobností už ani neuvidím. Myslím si, že právě mé ,,odložení,, v dětství na tom má lví podíl.