Přidat odpověď

libiku, nemyslela jsem něco v tom vidět...jen se tam v myšlence přenést a zkusit se vžít do toho, jak se tam budu cítit.
Dělám to tak nějak celý život...pokud se nemůžu čistě rozumově rozhodnout, vcítím se a "vím" - chci x nechci. Vychází mi to.

Tobě se převrátil naruby celý život, věci jsou jinak, asi jakoby na ničem moc nezáleželo, stejně to "nepřináší radost" .
Ono to bude pomalounku odeznívat, naštěstí.
Já tahle období zažila asi 2x, 3x a bylo mi, jako kdybych žila pod tlustou temnou dekou, žiju pod ní, ani moc nedýchám, ale jen proto, že je to potřeba. Není nic zvnějšku ani zevnitř, co by mi radost přineslo...člověk jen přežívá.
Mystikové tomu říkají Temná noc duše (i když v pravém smyslu to má jiný význam)...a ten stav se dá jen vydržet...přežít...odezní to samo, pokud tomu člověk dá šanci, aby to opravdu odeznělo. Jednou to trvalo roky a myslela jsem, že to nikdy neskončí, ani jsem se nedokázala na nic těšit...strašná tmavá doba. (píšu o sobě, ne o tobě)
Ale žila jsem, pracovala, myslím, že zvnějšku ani nikdo nic nepoznal, vypadala jsem normálně...dny, týdny, měsíce (dokonce i roky) utíkaly...skončilo to v okamžiku, kdy jsem si říkala, že to asi tak zůstane navždycky a tak nějak ztratila naději, že by to mohlo být zase radostnější, že bych se mohla těšit na nové dny a vstávat s vnitřní radostí. Ty roky jsou extrém, samozřejmě...pobořilo se mi toho moc...až na úplný základ všeho, až na kost"..posbírat se bylo strašně těžké. Bylo to se vším všudy...to jen aby neděsila s roky.

Moc Ti držím palce , abys "vydržela".