Přidat odpověď

Tak budu chvíli prokastrinovat,

1. opravdu nemá smysl ve výchově něco "lámat" a dítě někam tlačit, to je cesta do pekel. samozřejmě mantinely v těch zásadních věcech jsou nutné.
2. člověk musí "přijmout", že je dítě jiné než on (to se může stát i u biologických potomků)

A co je nejzajímavější. Syn měl možná v něčem příliš benevolentní výchovu. Zrovna jsme o tom s manželem nedávno mluvili. Jenže kdybychom byli "tvrdší", byly by možné dva konce
- buď by syn měl školní výsledky trochu odpovídající jeho schopnostem (nesoulad potvrzují i učitelé)
- nebo by se syn "vzbouřil", utíkal z domova a podobné hrůzy., při jeh povaze docela pravděpodobné. A já jsem od přírody spíš "liberál", takže by mi to asi moc nešlo.

Znám adoptivní děti s "oběma scénáři"

A ještě pár příkladů. My s manželem bychom nejspíš neměli biologického potomka extroverta, podnikavého a navíc celkem sportovně disponovaného. Syn je "bordelář po mě", jen ten nepořádek dovedl k dokonalosti.

Synovec je v řadě rysů podobný synovi, i když geneticky nemají nic společného.