Přidat odpověď

Pampelo, to jsi hezky popsala to, co zažívám a jak se k tomu stavím v poslední době, zvlášť intenzivní je to v posledních dvou týdnech. Řeším neřádně očkované dítě, které má jít do školky - různé varianty různě legitimních řešení s různými lékaři a různými školkami, no takový boj s větrnými mlýny. Špatně snáším, když jsem zahnána do kouta a musím se rychle rozhodnout, ale nakonec jsem se hodila do klidu a že tomu nechám volnější průběh, což by leckdo jiný vyhodnotil, že jsem to já lajdák nechala na poslední chvíli, a kvůli tomu preferovaná (nejjednodušší, nejlevnější) varianta nevyjde. Ona asi vyjde, protože to vzdávám, ale paradoxně mám takový hrdinný pocit, že jsem to aspoň nevzdala hned a projevila trochu odporu, a že sice bude po jejich, ale oni se mohli alibisticky schovat za své nadřízené a kontrolní orgány, zatímco já se musela sama za sebe rozhodnout, jestli si půjdu za svým principem (na úkor dítěte, kterému je hep. B ukradená a do školky chce) hlavou proti zdi nebo sklapnu a spořádaně se zařadím do stáda. Jenže já teď potřebuju řešit důležitější věci (IVP pro starší dítě) a zároveň se dějí důležitější věci a já mám velkou důvěru v to, jak se co děje, minulý týden jsem byla v opravdovém úžasu, dokonce i mamčin onkolog-hrobník prý zíral, protože z hlediska konvenční medicíny se stal zázrak na druhou. Jsem pohlcena pocitem, že život nejlíp ví, kudy jít, že všechno je k něčemu dobré