Přidat odpověď

Umět to s chlapama... Umí to ta, kterou chlap nejen romanticky dobývá, ale která dokáže prvotní zamilovanost přetavit v lásku a fungující vztah. To předtím není ani tak věc umění jako chemie a hormonálního třeštění.
Mně romantika vydržela vždycky maximálně dva roky. Vím, jaké to je být popadnuta do náruče a odnesena do saténového lože plného okvětních plátků růží, vím, jaké to je strávit víkend v posteli, kdy se vstává jen pod sprchu a k jídlu. Vím, jaké to je dostávat básničky, milovat se za deště v lesním altánu nebo uprostřed studené řeky. Jenže... Čím výš jsem lítala, tím horší byl pak pád. A tak jsem se nakonec vdala za naprostého neromantika. Dokonce sociálně natvrdlého. Stýská se mi občas (no, spíš často) po vášni, i když vím, že oheň nejen hřeje, ale i pálí. Když se vášeň změní v průšvih, toužím po klidném a věrném přístavu. Když mám přístav se stojatou vodou, chci vášeň. Nejen že to neumím s chlapama, já nerozumím ani sama sobě. Ženská na zabití.
Před lety mi jeden muž vyprávěl, jak požádal svou ženu o ruku na vrcholku hory. Poklekl před ní s kyticí růží... A já zasněně poslouchala a málem brečela, protože můj manžel mě o ruku nepožádal. Prostě jen suše přinesl formulář s žádostí o uzavření manželství. Nedostala jsem zásnubní prstýnek. Ani žádný šperk a vůbec nic za narození našich dětí. Romantika a hýčkání nula.
Jenže: Ten Pan Úžasný, který kdysi svou ženu tak krásně žádal o ruku, se pár let po narození dítěte rozvedl. Pak si vzal další ženu a přišlo další dítě. Ani tohle manželství mu nevyšlo. Najednou jeho první ženě tu kytici růží už nezávidím. Ani to, že toho pána, který mi kdysi přišel tak skvělý, ulovila pro sebe. Čímž chci říct, že ne každý romantický vztah, který nám zvenčí připadá úžasný, je skutečně tak skvělý. A pokud i je, že takový bude navěky.
Věřím na romantiku. Ale taky věřím tomu, že 99% romantických vztahů skončí buď manželskou rutinou, nebo rozchodem. Párů, které spolu vydrží celý život a láskyplně se drží za ruku i po 50 letech společného života, je strašně málo.