Přidat odpověď

Nechápu to, ale já v tomhle nedokážu myslet pragmaticky. Bojím se potratu jak čert kříže a dítě bych neodložila(nikdy neříkej nikdy). Může za to moje křesťanská výchova.
Shodou okolností znám 4 rodiny, co mají dítě s DS. 2 z nich jsou naši sousedi. Náhoda, že se v baráku, kde jsou 4 byty, sešly 2 postižené děti. Jsou už dospělí kolem 30. Ten jeden chodí s rodiči pořád ven, venčí psa. Rodiče ho mají moc rádi, matka je s ním celý život doma a nemohla pracovat. Ti druzí jsou zalezlí a nevycházejí. Další je sestra mojí kamarádky. Chodila se mnou do školky, je můj ročník. Je věčně někde v místních novinách, jak se angažuje v různých soutěžích a společenských akcích. Pracuje v chráněné dílně a sama dojíždí autobusem. Ten čtvrtý je bratr kamarádky. Byly jsem u nich doma a nikdy jsem ho neviděla. Prý je zavřený a vůbec nevychází a kamarádka o něm nemluvila. Slyšela jsem, že byl agresivní.
Nesoudila bych ani ty rodiče, je to hrozně těžká situace.