Přidat odpověď

v tomhle s Lízou naprosto souhlasím. Je to šok, Vymodlené první dítě.

MOje známá měla chlapečka, ona pravda již těsně před porodem tušila, že něco enbude v pořádku (doba před 25 lety), ale dejme tomu 8 měsíců žila v představě, že má báječné těhotenství. Dítě se narodilo velki postižené, ale jak se později ukázálo, inteligence zůstala zachována a byla výrazně nadprůměrná. Dítě skončilo v ústavu, ale ona se ho nikdy myslím formálně nevzdala. Asi po půl roce si ho vzala domů, ale zjistila, že to prostě nedá, postižení bylo příliš viditelné. Nechodila za ním ani ona, ani otec dítěte. To jsem tehdy nechápala, ale ona pak zemřela na nemoc, která patrně souvisela s postižením jejího syna. Vím jen, že za ním často chodila babička (pak byl v jedličkárně). Co ale vím, že i když bylo dítě v ústavu a ona za ním nechodila, strašně se tím trápila.

druhá věc je, že někdy má takové dítě štěstí. je tam jedna rodinkářka, které se narodila dvojčata, jedno s DS. Celkem má čtyři děti, dvě už tehdy byly téměř dospělé. ROdina to tehdy vzala jako fakt (určitě byly krize) a fungují tak nějak normálně.

každý případ je jiný, každé okolnosti jiné, pro mě by zjištění DS u dítěte znamenalo asi konec světa. U třetího jsem kvůli tomu šla na odběr plodové vody, představa, že mám doma dvě děti zdravé a všechno se zničí kvůli nemocnému (hnusně řečeno, ale u nás by to třeba chlap neustál a dítě by doma nechtěl) byla pro mě děsivá.