Přidat odpověď

Soucítím, naše rána se synátorem jsou taky příšerná...vpodstatě za 3 roky jeho školní docházky se mi nepodařilo včas přijít do práce....a to ho ráno vodí manžel a já vyzvedávám večer, ovšem když vidím, jak to ráno nedávají ani jeden a čas utíká, tak aspoň nějakou chvíli popoháním až do chvíle, kdy se mi zdá, že už by to mohli stihnout a pak teprve jedu do práce a nechám je osudu.Když chodil do školky, tak to bylo ještě horší, ale to jsem neřešila a jela do práce v době, kdy ještě spal a nechala je s nadějí, že to do půl deváté nějak stihnou a když ne, tak holt přijdou pozdě. Mládě ráno sedí-hledí, šourá se bytem, hvízdá si, prozpěvuje, v momentě, kdy na něj řveme v minutových intervalech ať sebou pohne, snídá či jde se mýt atd., tak začně vyprávět nějaké zážitky s kámoši, meditovat nad dinosaury,nad Legem, nad vznikem či rozením dětí nebo třeba nad tím, kterou dírou se vypouští bazén, kam jezdili plavat (a v ten den měli ovždy sraz u školy o půl hoďky dřív než normálně...takže atmosféra doma ráno ještě napjatější než jindy).V momentě, kdy už ho manžel žene na chodbu se oblékat, sám ještě prolítne byt, jestli je vše OK, před barákem už je povážlivá zácpa signalizující, že cesta do školy bude krok sun krok, čas opravdu na hraně... tak mládě se místo oblékání usadí na botník,vytáhne z knihovny knihu o lidském těle a začne si tam listovat, studovat a když na něj zoufalý manžel opět zařve, ať dělá, tak mládě přikvačí s rozevřenou knihou se slovy: "Tohle je žlučník, že jo..." Případně si vezme jinou knihu nebo studuje v této chvíli mapy, prostě cokoliv, co z té knihovny vyhrábne a místo oblékání se do toho zahledí...
Věrná kopie jeho dědečka - mého tchána.Jak manžel vzpomíná, tak jeho táta zamlada ráno vždy volným krokem popocházel po bytě, šel se s cigaretkou projít na zahradu, pak se opět volným krokem vydal na autobus (který jel ráno jeden jediný od nich z vesnice do města, kde pracoval), už v půli ulice viděl, že ten autobus odjíždí, tak se vrátil domů pro auto. Ale nepoučil se a další den se to celé opakovalo. Až po letech to vzdal a začal jezdit do práce rovnou autem... Naše dítě je jeho věrná kopie úplně ve všem, vzhledem, vlastnostmi, schopnostmi, prostě po nás nemá ani chlup, ale po dědečkovi snad všechno...O to hůř to občas snáším, ale na druhou stranu si říkám, že děda byl šikovný a úspěšný člověk, dělal zajímavou práci, kterou měl rád, byl ve vedoucí pozici, kdy měl pod sebou svého času 200 lidí, celkově byl všude oblíbený a užil si krásný život, do svých 85 let v plné síle, teď už to je podstatně horší, ale ne nejhorší, takže vlastně můžu být ráda, že je mládě po něm a nějaké ranní boje jsou jen detail, byť je to vysilující a člověk pak dorazí do práce nejen pozdě, ale i úplně grogi.