Přidat odpověď

Žijeme v Kalifornii, děti jsou jiné - nebojí se mluvit s dospělými a vyřídit si běžné záležitosti (třeba si objednat v restauraci, zeptat se na cestu) - ale není to délkou mateřské dovolené, nýbrž tím, jak se k nim dospělí chovají.
Co mě totálně v Česku drtí je ignorace dětí - třeba na zámku v Telči měli v jedné místnosti na polštářku jeden střevíček. Dcera byla nadšená, že tam určitě byla Popelka, tak se šla průvodce na střevíček zeptat a přesto, že ho několikrát velmi slušně požádala (neskákala mu do řeči, nebyla drzá, jen chtěla vědět při odchodu z místnosti, kdy tam průvodce stál s klíčem a neměl nic na práci, proč je tam ten střevíček), tak on hleděl přes její hlavu a ignoroval jí. Střevíček nikdy nevysvětlil, takže dodnes nevíme, proč tam byl.
Podobně třeba v Koněpruských jeskyní - dotazy dětí zůstaly nezodpovězeny, jejich samotná existence ignorována.


Nicméně rodičovská.... přijde mi, že v Česku je to hop nebo trop. Do tří let doma s matkou a pak šup na osm, deset hodin do školky. Chybí mi ten přechod, možnost chodit do školky třeba jen dva dny v týdnu na dopoledne. Moje děti chodily od dvou let 2x týdně na tři hodiny, ve čtyřech šly 5x týdně na tři hodiny, v pěti nastoupily do nultého ročníku školy (5x týdně 3,5 hodiny), v šesti do první třídy s rozvrhem 8:15 - 14:40, středy jsou do 13:15).... V těch čtyřech letech ve školce bylo už hodně věcí podobných tomu, co se dělo pak v nultém ročníku (včetně třeba systému výuky čtení a psaní - kterých je v angličtině několik, ale školka si našla podle čeho jede místní školní okrsek a používala ten jejich systém) a nultý ročník zase přemosťoval školku a první třídu... takže opět přechod pozvolný - třeba ve školce měli dopolední zaměstnání rozdělené na čtyři stoly a děti si vybraly kde začnou, ale musely obejít všechny stanice. V nultém ročníku měli čtyři stoly a pevné skupiny a pohybovala se ta skupina (tj. nemohli si vybrat kde začnou a jak dlouho tam stráví). V první třídě už si museli hlídat individuálně, aby stihli obejít všechny stanice.
Myslím si, že na českém systému je nejhorší ta nepružnost a pak ty prudké změny - dostat dítě do školky před třetím rokem věku moc nehrozí - a přitom jsou děti, které školku ocení i dřív (dcera si jí v podstatě vynutila ve dvou letech, chtěla chodit se starším sourozencem - ale byly to ty 2x 3 hodiny týdně, ne odkládárna na celý den), jiné děti potřebují víc času doma (moje starší).
Ten systém se v ČR mění a (snad?) trochu zpružněl a vím, že některé školy nabízejí předškolákům přípravky, ale pořád je to imho málo....