Přidat odpověď

Je to tak. Já si pamatuju dodnes a dodnes mě to píchne, když si na to vzpomenu, jak táta odjel na cvičení a pak se vrátil, my na něj čekali /všichni/ a on se hrnul k bráchovi /nejmladšímu jeho dítěti/ a jak se mu stýskalo a blabla a jak na něj myslel a že každýmu přivezl dárek, pak se přivítal s mou mladší sestrou, taky předal dárek a asi už měl toho vítání dost a jak jsem tam stála, tak mi řekl - no jo, taky jsem na tebe myslel a co chceš, snad nechceš dárek, na to jsi snad dost stará. Nevím, bylo mi tehdy max. 10 let. Tak tohle se mě dotklo a obrečela jsem to, akorát že jsem se neovládla a brečela hned. I když se mě ptali, proč to a já to vysvětlila, že se cítím odstrčená, tak místo omluvy jsem si vyslechla, že nemám dělat scény a konečně se chovat jako velká. Druhý den to dokonali tím, že když jsem teda dělala scény, tak mi cosi koupili a na, tady máš.
To bylo naposledy, kdy jsem před našima projevila nějaký emoce. Vím, že o mně říkali, že jsem divná - byla, doma jsem se cítila svázaná a pořád jsem se musela kontrolovat, to bylo moc těžký, takže jsem se doma zas tak moc nezdržovala.
Tohle si pamatuju, takže když někam jedu, kde vím, že jsou děti, tak i kdyby to dítě bylo skoro dospělé a druhý batole, musí dostat dárek oba /nebo pozornost/.
Doma to je asi ujetý, ale když jedno z dětí slaví cosi s dárkem, tak něco menšího musí dostat i zbývající děti.
A když se bráchovi narodilo další dítě a švagrová se dala dopořádku a svolila návštěvu, tak jsem přivezla dárek novorozenci /to se tak dělá/ a zároveň jsem přivezla dárek jejich 13letý dceři. Ona si to vzala, poděkovala a utekla. Myslela jsem, že se jí to nelíbí, tak jsem ji hledala s tím, že to nevadí, že to můžeme vyměnit, aby byl dárek podle jejího gusta. A ona byla zalezlá a brečela, že od tý doby, co máma s tátou čekají další dítě, tak se cítí odstrčená a jen ji kárají a všichni se přijedou podívat na mimino s dárkama a jí si nikdo ani nevšimne. A že už s tím byla smířená, že to tak je normální a když dostala ode mne dárek, tak jí přišlo líto, že jsem si na ni vzpomněla jen já.
Každopádně - nikdo nejsme bez chyby a těžko říct, co třeba já dělám vůči svým dětem za chyby a čím je nevědomky zraňuji, aniž by mi to vůbec řekly.