Přidat odpověď

Tak jsem si chtěla na oddych přečíst zprávy, a regulérně mě rozplakaly. A to se mi tedy často nestává. Četla jsem článek o dvou kauzách, které hýbou Slovenskem, a týkají se odebírání dětí. Nejsem naivní, abych si myslela, že to byly kauzy ojedinělé, a že v Česku je to jinak... děs a hrůza.
Neumím si představit, že se mi toto jako matce dítěte děje. Že mé dítě zoufale křičí "maminko, maminko", vytrhnou mi ho z rukou a já ho nechávám odjet s otcem/sociálkou/policií či všemi třemi či kým... Fakt jsem po shlédnutí toho videa přemýšlela, jestli pro to dítě není "menší" trauma, když se matka bude bít do poslední chvíle, sice ničeho nedosáhne (dítě stejně odeberou), ale ono si ponese aspoň to, že matka se snažila tomu zabránit. A nebo je "menší" trauma to, že ho (sice násilně) odtrhnou, ale matka se pak otočí a odchází, protože na to chuděra nemá žaludek, a dítě za ní zoufale volá "maminko, maminko"... no jak píšu, noční můra, taková představa. Zažila jsem velmi malinkou scénu (oproti takovéhle), kdy dítě vyrváno mi z rukou volalo za mnou, a dodnes je mi z toho špatně. A to tenkrát o nic nešlo.
Obecně je samozřejmě bráno jako správné za B), tj. nedělat drama a dítěti neztěžovat situaci. Ale já si fakt myslím, že je snad lepší A). Jenže to zase by asi mohlo uškodit matce a její "pověsti", možnostem následným dostat dítě zpět apod...
Odkaz na článek a video v dalším příspěvku, ale video je tedy pro silné nátury... (lituju, že jsem se koukla a potřebuju to vyventilovat, proto i tato diskuse...).
PS: Prosim, nezvrhněme se k Norsku. Tam se dějí příšernosti, a to, že se dějí i tady neznamená, že jsou o něco menší. Navíc je to jiné, zde je to mezi rodiči, nikoliv odebírání dětí od starajících se rodičů k cizím.