Přidat odpověď

no my měli děti hodně blízko za sebou a sourozenecký kočár, ještě v pěti letech jsem je v něm s radostí vezla třeba k doktorovi, nebo při nemoci na vyjížďku a vůbec jsem se nestyděla. Po večerech na dovolené jsme nebyli jediní, kamarádi nám ho záviděli. Syn byl schopen ve třech letech dát vysokohorskou tůru ve 2000 a ťapat 8 hodin, takže jsem neměla výčitky o líných dětech, naopak jsou velmi sportovní, ale potřebovali občas odpočívat.

Když jsem ho dávala pryč (kočár), normálně jsem ho skoro oplakala, pět let mi krásně sloužil, milovala jsem ho, od té doby začala smutná éra tahání nákupů ručně, kočár na to byl skvělej. A věšení mrňavých dětí v MHD na madlech taky nebylo bez kočáru to pravý. Já jsem prostě vždycky byla kočárovací matka a zase bych byla- tedy pokud by to dítě neodmítalo.