Přidat odpověď

Na prvním stupni učka před celou třídou řekla, že mezi nimi je zloděj. Poručila mi, abych vstala, otočila se ke třídě čelem a řekla - koukněte se na ni, na zloděje a mně řekla - koukej vrátit ten prsten. Já vůbec netušila, o čem je řeč, neboť jsem nic o prstenu nevěděla. Bylo mi hrozně, protože jsem musela stát a učka měla proslov o tom, co z takových zlodějů vyroste a ještě jsem nejhorší proto, že se nechci přiznat. Bylo mi strašně, a hrozně jsem se styděla a utekla o přestávce ze školy a schovala se v jednom z bunkrů, co byly nedaleko.
Ono se to vyšetřilo a nakonec ten debilní prsten měla moje kamarádka /od tý doby už ne kamarádka/, která ho ovšem taky neukradla, ale dostala od jednoho spolužáka.
A nejhorší bylo, že se mi nikdo neomluvil, ani slovo - ani ona, kdyby tehdy řekla - promiň, já se bála.
A pak jeden trest doma - táta mě přehnul přes koleno /někdy na druhém stupni/ a strašně mě zbil za něco, co způsobil můj sourozenec a já to ani nemohla ovlivnit.
Ovšem to bylo naposledy, kdy se mě dotknul a přiznávám, že od tý doby měli naši se mnou celkem peklo.