Přidat odpověď

Modrý obláčku, budu se držet jen pocitů. Někdy to byla velká únava a pocit, že jsem se mohla věnovat něčemu jinému ve svém volném čase. Přišlo mě škoda, ten "svůj" čas strávit tak dlouho ve veřejné dopravě. Raději bych šla běhat, plavat četla si na gauči než ve stísněném prostoru s cizím člověkem vedle sebe. Ale to byly jen ty vyhrocené pocity, které byly jen někdy. Jsem totiž snílek s otevřenýma očima, takže dost často mi to nevadilo a já si mohla jen tak bloumat v myšlénkách. A pak byly situace, kdy byla veřejná doprava stále ještě dost nespolehlivá, zejména ČD, ta zpoždění mě deptala nebo věčné opravy na dálnicích - zpoždění bylo třeba i hodinu, tak to byly chvíle, kdy mě to dojíždění strašně štvalo.