Přidat odpověď

Pavel Hasenkopf:
Připomeneme si, protože se na to rádo zapomíná:
1) Nejdříve přišlo odebrání dětí a jejich společné umístění k přechodné pěstounce. Květen 2011.
2) Pak přišla nabídka Barnevernu: Pod podmínkou, že Eva zamezí styku dětí s Josefem Michalákem, umožní jí bydlet s dětmi společně v domově pro svobodné matky. Podmínkou rovněž byl souhlas s přechodnou péčí.
Eva souhlasila. (To byla zásadní chyba, protože tím ztratila celé jedno soudní kolečko a čas začal pracovat proti ní a dětem.) Léto 2011.
3) Poté, co Eva souhlasila a podepsala souhlas s přechodnou pěstounskou péčí, do doby ukončení vyšetřování, Barnevern obrací a zjišťuje, že na ubytování v domově pro svobodné matky nemá obec dost prostředků.
4) Po šesti měsících, kdy se souhlasem rodičů může být dítě v přechodné pěstounské péči, dává Barnevern návrh na svěření dětí do trvalé pěstounské péče. Krajská komise souhlasí, Evě přiznává právo na styk 4 x 2 hodiny ročně, otec má styk s dětmi zakázán (přestože již vyšetřování skončilo, barnevern policii prostě nevěří, on si myslí něco jiného). Oba rodiče se odvolávají. Přelom 2011/2012.
5) Barnevern z vlastního rozhodnutí rozděluje děti a dává je do dvou různých pěstounských rodin. Nikdo nikdy nevysvětlil, proč. Jaro 2012.
6) Okresní soud v Hokksundu potvrzuje rozhodnutí krajské komise a - asi aby se rodiče nehádali - zakazuje styk nejen otci, ale i matce. Otec je s výsledkem zřejmě spokojen, matka se opět odvolává. Červenec 2012.
7) Krajský soud v Oslo přiznává matce právo styku v rozsahu 2 x 2 hodin ročně. Březen 2013.
Shrneme si:
Stát se to v ČR, stát pomůže matce. Vše k tomu směřovalo i v Norsku. Ale pak se objevili pěstouni, kteří toužili adoptovat (ano, už tehdy chtěli ADOPTOVAT) ještě jedno dítě, "třeba z Afriky". Ano, jen JEDNO.
Na fotografii je Eva s Davidem PO odebrání, u přechodné pěstounky. Podle mého názoru týrané dítě, které se bojí matky, vypadá jinak.