Přidat odpověď

Dám sem svůj případ z tohoto týdne Bavila jsem se jím na fcb....

O tom jak už nesmím do obchodu u kostela:

Já: Budu platit kartou...( hledám a vzpomenu si, že jsem ji neměla v porodnici a je pořád doma ) omlouvám se, mám ji doma, zaplatím hotově.
P1: A co jako? Co teď budeme dělat? Jako to nejde zrušit, to se snad máte podívat předem, ne?
Já: Ano, to jsem měla, je mi to líto, ale teď už to nijak nenapravím.
P1: No, ale to musíte zaplatit kartou, co jako teď...
Tak na sebe koukáme, já znova sdělím, že je mi to líto, ale prostě ji nemám...nijak to už nevyřeším ani kdybych udělala abraka dabra...dodám, když na mě furt čumí
Tak jí říkám, to musí jít přeci nějak zrušit, ne?
P1: To těžko, to se nám celé zhroutí...já nevím jak se to dělá, to jste se měla podívat předem
Já s ní opět souhlasím, že měla, ale že už jako je to teď jedno...
Tak konečně tedy jde pro pomoc. Vrátí se zpátky a problém se vyřešil sám, protože holt ten terminál po určité době sám tu nastavenou platbu přestane požadovat.
Paní prodavačky mi i tak znova sdělí, že jsem se měla nejdříve podívat...navolí hotově, já platím.
A říkám- vidíte, problém se vyřešil sám, nic se nestalo a vy jste mi musela vynadat...
P1 zrudne a spustí, že ale to mohlo celé spadnout, zablokovat se to ( a zřejmě i vybouchnout...)
Tak jí říkám, ale nestalo se to, že? Nestalo se vůůůbec nic, jen já sem jdu nakoupit a ještě za to dostanu vynadáno...
P1: Šak sem nemusíte chodit!
Já: No, to máte pravdu, nemusím a ani nebudu, odcházím středem z prázdného obchodu, kde jsou osamoceny tři prodavačky..
P2 za mnou volá- to je vrchol, co si vy lidi v Zefýrově tady dovolujete...

Jak říkal manžel- jediný vrchol je, žes ten nákup přinesla domů a neřeklas jí, ať si ho vetkne hodně hluboko...