Přidat odpověď

Jednou se dostavila na pohovor na místo účetní mladší žena, působila inteligentně a na první dojem sympaticky. Kvalifikace, praxe, vše OK. Byla jsem rozhodnuta ji vzít a vedla jsem hovor o firmě atd. Odovídala dobře, klidně, abych dala najevo že to klaplo, nepoužila jsem tu hroznou větu: děkujeme za Váš čas, my se Vám ozveme... ale normálně: s velkou pravděpodobností budete vybrána, potvrdíme Vám to telefonem zítra, až to proberu s majitelem firmy.
Naprosto nečekaný zlom:
Ona: stejně mě nevezmete!
Já: proč myslíte? právě Vám naznačuji, že ještě pan majitel se k tomu vyjádří.
Ona: jo, sliby sliby a nakonec mě nevezmou! nikdy!!!
Já: ehm, co Vás k takovému závěru vede?
Ona: nikdo mě nevezme! ani vy! mám dvě malé děti! proto!!
Já: /už to ale nebylo ono/ taky jsem měla dvě malé děti, takto to fakt nebereme.
Ona: lžete! všichni lžou! nic je nezajímá, jak zjistí že mám dvě děti!