Přidat odpověď

"moje fakt mají přednost"

Tak já to mám tak, že když je mám na starosti, tak nemá přednost nikdo - všichni jsou si rovni v tom smyslu, že neexistuje, aby jeden dostal a druhej ne. Ale ty "cizí" by dostaly jako první, protože je beru tak trochu jako hosty. Kdybychom měli něco, co by nestačilo pro všechny, tak bych se snažila podělit všechny (třeba kdyby měli v krámě jen 4 čokolády a dětí bylo 5, tak bych ty 4 čokolády rozdělila na 5 dílů. Kdyby to náhodou nešlo dělit (měli by 4 bublifuky na 5 dětí), tak bych podělila napřed ty cizí a ten jeden zbylý bych dala svým dvěma, ať se o něj zatím podělej (s tím, že těm svým to můžu vynahradit později a dokoupit druhý bublifuk třeba zítra).

Prostě chci, aby se ty děti cítily jako parta, s tím, že se snažím nezvýhodňovat nikoho, a když to opravdu nejde jinak, tak mírně "preferuji" ty cizí (s tím, že těm svým dám dostatečně najevo, že oceňuji jejich trpělivost a že jim to vynahradím, co nejdřív to půjde), protože jsou to milí hosté.

Ale nikdo teda nežadoní a nevymrčuje si, protože to bych ho i jako milého hosta musela trochu ukáznit.