Přidat odpověď

Přesně si vybavuju na svoje dětství a návštěvy u příbuzných (často o Dušičkách nebo o dovolené, když jsme byli v blízkosti vzdálenějších příbuzných, které jsem ani neznala). Děti tam nikdy nebyly (měly jsme jen jedny sestřenice v našem věku), takže jsme seděli všichni u stolu, jedli (to se pokud vím schvalovalo, čím víc nám chutnalo, tím byli hostitelé spokojenější, pití na výběr v rámci možností jsme určitě dostali) a poslouchali "dospělé řeči", které mě bavily jen v případě, že šlo o něco "pikantnějšího" (některé "aféry" si pamatuju doteď, i když jsem tehdy vůbec nechápala, o co jde). V opačném případě jsem prostě "natvrdo" otravovala ve smyslu "mně už to tu nebaví, strašně se nudím, pojďte už pryč" Pokud vím, většinou všichni naši nudu chápali, nikdo se nerozčiloval, pokud nám nemohli nabídnout žádnou zábavu (neměli zahradu nebo byla v zimě večer už tma atd.), tak nám prostě bylo sděleno něco jako "neboj, my to dopovídáme a jdeme" a museli jsme to ještě vydržet. Naši pak asi měli nějaké řeči, že bych se měla víc ovládat, ale žádná hrůza. Já s dětmi obvykle chodím na návštěvu jen tam, kde nějakou zábavu mají (jiné děti, jsme venku atd.), protože jinak si to neužiju ani já (to si s těmi lidmi raději jenom zavolám, třeba večer, když děti spí).