Přidat odpověď

Manžel chodí ke své matce prakticky denně - popovídá, pomůže, co je třeba. A může ho šlak trefit, když jednou za půl roku má přijít jeho bratr milostivě na návštěvu a jeho "utrápená" matka, která ještě že takovýho kluka má /mýho manžela/, řekne bez obalu - vypadni, už tě tu nepotřebuju, přijde Y, tak ať si ho užiju. No jo - taková vzácnost. /a za těch několik let zpětně jsem tohle zažila přímo/. Ale zamrzí to hodně a to je to, kdy pak říkám - kašli na to, řešíš to podle svého svědomí a jedině to je dobře.
No a když to tchýňce připomenu, tak se tváří, jako bych si to vymyslela a ona tohle přece nikdy a jestli, tak takhle to nemyslela, má přece právo si užít přítomnost svého druhýho syna. Když pak vidím manžela, jak to s ním zamává, tam mám chuť říct - no tak ať se bobánek pochlapí a chodí se častěji než jednou za půl roku, protože teď takhle budeme chodit my.