Přidat odpověď

Evko,

myslím, že tady směšuješ víc různých věcí.

Předně - zajít za někým 1x týdně a zeptat se ho, zda něco nepotřebuje, nepovažuju ani vzdáleně za ekvivalentní tomu "postarat se". To je vcelku brnkačka a lze to zvládnout levou zadní i u někoho, koho bys případně lidsky moc nemusela.

Horší je, když už to přestane stačit, a o tom tady holky z dost velké části píšou. Představ si situaci jako u jentakj - rodič vyvolává KAŽDÝ DEN a přítomnost svého dítěte si VYNUCUJE drobnými citověvyděračskými podvůdky, nezajímá ho, že dítě řeší vážnou nemoc vlastního dítěte a že padá na ústa.

Vyčítala bys tomu dítěti, kdyby k tomu nebylo schopno nebo ochotno?

Případně že to starání se znamená nastěhovat si dotyčného domů a pečovat o něj celodenně, případně se kvůli tomu vzdát práce nebo se v ní výrazně omezit. To uděláš kvůli někomu, koho máš ráda, ale pokud nejsi světice, tak si to výrazně rozmyslíš u člověka, se kterým ty vztahy nebyly ideální celý život.

To "musí" jsem napsala proto, že jsem z Tvého příspěvku měla pocit, že sice ústy říkáš, že se nemají postarat proto, že musí, ale proto, že chtějí, ale vlastně jakékoli jiné řešení považuješ od těch dětí za nesprávné (takže vlastně de fakto musí).

To víš, že i já budu ráda, když se na nás ve stáří děti nevykašlou, ale doufám, že se nám podaří nesklouznout do takových starců, jako tu popisuje jentakj, protože v kůži toho dítěte bych se od takové matky musela buď psychicky trochu odstřihnout (a být tvrdá a nepřiběhnout na každé kňournutí, což si ostatně myslím, že je jediná možná cesta pro muže jentakj a pro ni samu), jinak bych ji začala časem asi regulérně nenávidět, což je myslím výsledek, který není tak docela žádoucí.