Přidat odpověď

"Po té školce jsem měla tisíc chutí zařvat - tak si doprdele nestěžuj a nebo si stěžuj, ale mne z toho vynech. A když teda řeknu něco podobnýho, mírnějšího, tak si vyslechnu, že kolem táty skáču, ale když ona potřebuje si postěžovat, tak nemám na nic čas a náladu. Ale já fakticky na to stěžování nemám, nějak mi nejde v tomto případě jedním uchem tam a druhým ven. Neskutečně mě těmi stížnostmi vytáčí, když spoustu z toho všeho by šlo zařídit."

Já si myslím, že tohle je naprosto klíčový.

Protože v daným případě Ty víš, že jsi udělala ze svýho pohledu maximum, snažila ses pomoct. Maminka z nějakýho důvodu tu pomoc nepřijala, ale pak nevidím jinou možnost než tu, co sama naznačuješ - že za těchto okolností nejsi povinna poslouchat její stížnosti a že jsou vůči Tobě bezpředmětné.

A to "jedním uchem tam a druhým ven" myslím, že je hodně důležitý se naučit, aby se člověk ve Tvý (vaší, včetně Tvého muže) situaci z toho nezbláznil.

Protože ze svýho pohledu jsi udělala, nabídla, zařídila maximum, cos byla schopná, takže obviňovat Tě z nezájmu by bylo krajně nespravedlivé. To, že to maminka odmítla, byla její volba a ona teď musí nést její následky (náročnější práce s babičkou, kterou by jí Tvoje změny byly usnadnily).

Vím, že to u ní může být komplikované třeba taky už nějakým začínajícím úbytkem psychické kondice a starost o babi jí asi taky dává zabrat, ale řekla bych, že tohle prostě nemůžeš ovlivnit nad rámec toho, co už děláš, že jsi udělala, co šlo, ale že nejsi "pán světa" (obrazně řečeno), který může ovlivnit cokoli, a že je dobrý si uvědomit, že na některý věci prostě vliv mít ani nemůžeš, a ten, kdo Ti to vyčítá, je totálně mimo.

Možná to zní hrozně, ale připadá mi, že do svýho postoje potřebuješ vpravit zdravou míru lhostejnosti a schopnosti "nechat to koňovi".
A být si s manželem vědomi toho,že to, co pro své rodiče děláte, není objektivně nijak málo, a věřit v tom svému vlastnímu úsudku (který funguje podle toho, co píšeš, docela dobře) víc než jejich výčitkám, že to nestačí. A ty výčitky si pokud možno nepřipouštět, případně je přičíst tomu úbytku psychické kondice, asi ve stylu "já vím, že dělám a dávám, co můžu, a ty si mluv co chceš".

A ano, vím, že lehké to není.