Přidat odpověď

Já jsem byla v plném pracovním nasazení od 18, kdy jsem se dostala na výšku a bylo mi oznámeno, že na ni nejsou peníze. Tak jsem odjela si na ni vydělat do zahraničí, kde jsem jela 6-7 dní v týdnu od půl šesté od rána do půl osmé do večera. Po návratu jsem zjistila, že rodinná situace je u nás identická jako před odjezdem do zahraničí a za dva týdny už jsem byla v Anglii, dodělat si alespoň certifikát. mezitím jsem se vdala, postavili jsme dům, resp zbořili dům manželových rodičů a postavili dvojdomek (tchyně byla nemocná a prosila nás, abychom zůstali u nich - my jsme i přes absolutní vnitřní nesouhlas zůstali - v životě takto děti prosit nebudu, byla to chyba). No po dostavbě jsem byla do dvou měsíců opět v Americe (tchyně zlatá, tchán hrůza, kdybych neodjela asi bychom byli dávno rozvedení) a tam zůstali cca 10 dalších let a pořídili si tři děti. Do porodnice jsem s každým z dětí jela přímo z práce, na mateřské jsem byla max 3 měsíce. když jsem byla těhotná, neměla jsem volnou ani chvilku pro sebe. A ve stejném duchu to pokračovalo až do letošního jara, po návratu jsem opět v plném prac. nasazení, starosti o domácnost a třema dětma bez jakékoliv pomoci prarodičů (já vím, není to jejich povinnost a já to také respektuju) zvládla ještě i tu vysokou.
No prostě po tom více jak dvacetiletém maratonu mám najednou volno a absolutně nevím, co s tím. Pořád mám deprese a nejsem schopná se nějak odrazit ode dna. Ach jo..