Přidat odpověď

Syn neměl vnitřní hlas, ale měl pocit, že je všechno blbě - nevedlo se mu ve škole a měl problémy se spolužačkou. Musím říct, že pomohli všichni okolo - učitelé, vedoucí na táboře, trenéři - jednoduše ho podporovali a nacházeli něco, v čem byl fakt dobrý. Časem to ovšem sklouzlo k tomu, že si celkem nekriticky myslel, že je nejlepší a pokud nebyl, bylo to proto, že mu někdo nebo něco nepřálo. Zas opak - taky nic moc. S pomocí psycholožky se to myslím zvládlo celkem dobře - ví, že nezvládne všechno, ví, že není nejlepší, ale taky ví, že není nutný, aby byl nejlepší, ale je nutný, aby se nevzdával, když mu něco nejde, protože když to vzdá, bude zaručeně nejhorší a zbytečně. Ale že i být poslední není ostuda, stane se.
Pořád jsem se synem mluvila, pořád se ho ptala, co dělal, jak se cítil, jaký to bylo, jaký z toho má pocit, jestli udělal to, co bylo v jeho silách atd.
I když - třeba já se snažím, aby vždy se našla nějaká oblast, kde prostě nejlepší z těch, kteří tam jsou, byl.