Přidat odpověď

Nevnímám slovo vybroušený jako Ty - beru to tak, že každý je tzv. už omletý a má to svoje. A je moc těžký z toho svého ubrat, navíc když má pocit, že ten druhý to nemá stejně. A nejsem si jistá, jak moc jsou o tom schopni mluvit - na začátku vztahu, kdy jeden či druhý se raději kousne do rtu, než by druhému vyčetl něco, co bytostně nesnáší.
Já třeba doma řvu, že kluk nechává odkryté WC - a to i když jsem mu to snad tisíckrát řekla. Jenže to není protějšek, se kterým uvažuju, že budu žít. Takže já jsem teď v situaci, když už nejsem ochotná to WC mlčky zaklapnout, ale rovnou řvu a donutím ho, aby šel a WC zavřel sám. A to se opakuje. Tohle mi dělat partner, tak se vzteknu. A takových věcí se pak najde milion - pro někoho maličkost, pro druhého maličkost, která přece nic nestojí, tak proč to neudělá.