Přidat odpověď

Špatně byly ty brutální bolesti, u prvního třídenní rozjezd než se konečně něco začalo dít (a po tom jsem byla už fakt vysílená, naštěstí to už pak byla rychlovka), druhý byl cvrkot, ale myslela jsem že je to moje poslední hodinka, že tam fakt umřu (a to mi doktorka odmítla dát epidurál, protože jsem rodila v noci a ona se mi vysmála, že nebude někde ve tři ráno shánět anesteziologa, protože než by ho sehnala, porodím i tak). Tzn já se na tom všem spíš zdaleka nejvíc bojím zase té bolesti... a paniky a ztráty sebekontroly, která se s tím u mě pojí. Fakt si dobře vybavuju tu bezmoc, kdy jsem si říkala že mě tam nechají někde chcípnout.