Přidat odpověď

Já bych prostě byla se synkem a pro něj...nemyslím fyzicky, ale prostě aby ve mně viděl jistotu a takovej klidnej přístav...kam může přijet natankovat a vyléčit šrámy, když bude potřebovat.
Před světem ostatních lidí ty děti člověk moc neochrání...asi ne tak, jak by chtěl.

Osobně si myslím, že dítě si tak nějak vybírá rodiče i místo, kam se narodí a podmínky s tím spojené, že moc náhod v tom životě není .
A že má do života s sebou takovou krabičku kostiček jako z lega (svých vlastností a schopností), ze kterých prostě bude ten svůj život a charakter stavět...a bude to jen jeho vlastní stavbička, jeho, a naprosto originální, a i když mnohé kostky může mít podobné s mámou nebo s tátou, ten výsledek může být úplně jiný.
Může být ta stavba mnohokrát přestavovaná a přebourávaná, ale bude jen jeho. Občas mu do toho někdo zvenčí zasáhne a pobourá nebo nastaví něčím svým (jako třeba teď jeho táta). Ale důležité je aby synek měl sílu a nadšení k tomu stavět po svém dál.

A v sedmi letech je fakt na začátku tvorby...pokud bude mít svoje zázemí, svoje hranice bezpečí atd...určitě se mu to bude dařit. nestrachovala bych se o něj...dala bych mu naopak určitou přiměřenou důvěru.
Bude to prostě stejně originál možná s určitými rysy svých předků, ale bude stejně úplně svůj - pokud k tomu bude mít příležitost.
Malé děti "snímají" maminčiny emoce a rozpoložení...když je maminka v pohodě, jsou i ony (do určitého věku), ony poočku sledují, odezírají...a vidí a cítí skoro všechno . Snažila bych se být co nejvíc v pohodě a neřešit exovy hloupé řeči (bez činů).