Přidat odpověď

Loro,
já už dneska jsem taky se svojí povahou smířená a nehodlám ji lámat.
Ale v mládí jsem měla pocit, že mi utíkají zážitky a možnosti oslnit společnost a zažít svých 5 minut slávy. Život "tam někde nepovšimnutá vzadu" mi nevyhovoval, byla to jen nuda a šeď. A alkohol mi otevíral obrovský prostor možností, viděno tak mnou, v reálu šlo o věci, které jiní třeba dělají zastřízliva běžně - příklad: výstřednější tanec, zpěv na veřejnosti, vyprávění vtipů, balení chlapů a ne jen čekání, který projeví zájem, prostě uvolněná zábava.
Ale třeba můj táta tyhle bariéry nikdy nepřekonal, jen jednou, když sbalil moji mámu (a to dokonce zastřízliva, ale spíš je otázka, jestli ho tehdy už spíš cíleně nesbalila ona) a šťastný a spokojený taky není, hrozně ho žere, že není společenský, že se ostýchá, ale nikdy nepil a nikdy ty bariéry nepřekonal, bohužel je zapšklý vůči lidem, kteří si umí užívat, nikdy jsem ho nezažila uvolněného, bavícího se, aby třeba zpíval, tancoval...