Přidat odpověď

KAttynko,
ale já nemám pocit, že bych se LITOVALA, já se spíš sama nad sebou PODIVUJU, jak se člověk může během pár let dostat do totální psychické prdele způsobem, kdy se sice nic velkého a tragického neděje, ale žije v neustálé frustraci s pocitem, že je v tom rodinném soukolí až na posledním místě a že vynutit si lepší místo znamená jen otevřený boj se všemi.
Třeba i to blbý plavání - plavala jsem vždycky ráda, ale dopřávám si to až posledních pár let, byly roky, kdy to prostě "nešlo", protože byly důležitější věci (prospěšné pro druhé a ne pro mě), tak teď holt dělám věci prospěšné pro mě a kašlu na ostatní, ale je trošku pozdě a už to má jiný efekt.
Litovat se opravdu nelituju, protože i osud mi průběžně ukazuje cesty, ale nevyužívám je většinou z pohodlnosti nebo strachu, ale to už beru jako osobní mínus. Spíš mám na sebe vztek, že jsem se nechala semlít až tak moc a beru to jako selhání.
Kdyby mi někdo řekl před 30 lety, že budu v podobné situaci, nevěřila bych. Ale tehdy jsem po vzoru své matky "nevěřila" ani na depresi, brala jsem to jako výmysl a slabost těch lidí.