Přidat odpověď

Tohle je hodně smutná diskuze. Už úvodní příspěk.. a bulím tady... Nečetla jsem ji celou, ale určitě dočtu. Můj tatínek umíral na rakovinu, bylo mu 44 let. Nedokázala jsem to ani já sama přijmout, snažila jsem sobě i jemu dávat naději do poslední chvíle. Zemřel v nemocnici, jel "jen" na trasfúzi krve, aby se mu udělalo trochu líp. To mu vždy na pár dní pomohlo. Mně bylo 20 a byla jsem tři týdny po porodu. Podle mě čekal, držel se, aby se dočkal vnoučete.
Ale proč to vlastně říkám... před pár lety zemřela náhle moje mamka. Z plné síly, najednou v jednom letním parném dni. Infarkt. Bylo jí 56 let. Oba její rodiče se její smrti dožili a pořád mi zní v uších, co její otec, můj dědeček krátce po pohřbu řekl. "Mrzí mě všechno to, co jsem neudělal. Neřekl jsem jí, že ji mám rád. A když seděla na schodech a brečela, když Vilda (můj otec) zemřel, neměl jsem pro ni lepší útěchu, než že jsem jí řekl: ˇTo jsi přece mohla čekat. Věděla jsi to.´"
Ta naděje, byť je třeba falešná, pomáhá tomu člověku i jeho blízkým. Ví hluboko uvnitř, že není šance, ale nikdo jim nevezme víru a naději, že se třeba stane zázrak. Pomůže to přežít tu nezbytně dlouhou dobu.
Nemluvila jsem s tátou o smrti. Ani on o ní nemluvil. Asi věděl, že to je konec, ale nebyl zastáncem pravdy za každou cenu. Komu by tím prospěl?
Ale věřím, že to někdo má třeba jinak.

Ještě pro zakladatelku: Poté, co tatínek odešel, jsem o něm mívala zvláštní sny. Hodně zvláštní. Většinou přišel domů, s taškou, že se přišel podívat, a že se zase musí vrátit. A v jednom z nich řekl, že si dělal srandu. A co jsem cítila? Zlost a strach.. protože jsem si říkala, že tu bolest a smutek budu muset prožít znovu, až opravdu odejde. Přála jsem mu, aby už měl klid. I nám.

Přeji tobě i celé tvé rodině hodně sil.