Přidat odpověď

Víš.. přemýšlím, jak formulovat.. Já mám trošku obavu z toho, že se v tomto zabydluji. Já jsem až na nějaké relativně krátké období nebyla nikdy sama, ale v jádru jsem zřejmě solitér. A z toho pramení mé lehké obavy. Lehké, protože já se toho vlastně aktuálně nebojí Ale bojím se, že si se v tomto způsobu života najdu natolik, že ani nebudu chtít změnit. A že svým způsobem tímto zmenšuji oka na tom sítě pro případného muže v mém životě. Ano, moje máme říká "ty kdybys jenom chtěla" Navíc já myslím, že lidi dávají dohromady v každém věku, ale prostě s tím věkem, zkušenostma, dětma, je to komplikovanější. A přesně - kvůli dětem nechci volit metodu pokus - omyl. Na stranu druhou jsem už poučena, že vlastně nedokáži v mém věku a s mýma zkušenostma říci, jak dlouhá je doba dostatečná k poznání. Jsem opatrná. Resumé - tak nějak chci doufat, že třeba mě to nenapadne "v tu chvíli" řešit. Ale kvůli dětem to budu řešit asi vždy. Aby nevypadalo - já to neřeším, jen ty lehké obavy budoucna A vím, že je to na mě, pokud se teď cítím happy, ale mí blízcí dokáží být někdy neúnavní v přání, abych byla ještě šťastnější