Přidat odpověď

Kudlo - můj muž kdysi slíbil své matce, že ji nikdy neopustí a že s ní zůstane navždy a bude se o ni starat. To mu bylo snad asi pět.
Jeho matka tohle už kdysi dávno použila jako argument při požadavku, aby se on k ní nastěhoval a staral se o ni. Přišlo mi to strašně k smíchu - jako když malý dítě řekne mamince, že až vyroste, vezme si ji za ženu.
Jenže tady to bylo jiný. Manžel to potvrdil, ale co hůř - od tý doby, kdykoli byl jen náznak toho, že není dost hodný, tohle slyšel - slíbil jsi to a teď děláš tohle, čím jsem si to zasloužila, proč jsi takový.
Když byl dospělý, zasáhl manželův otec. Naplno se to vrátilo v okamžik, kdy otec zemřel, ale manžel už byl ženatý a měl rodinu.
A jemu se to vrátilo jako kdyby mu bylo těch pět. Ona mi vinplantovala přesvědčení, že hodný syn se stará a on jí to přece navíc slíbil a sliby se plní. Takže on se staral, zpočátku já taky, přece ovdověla, musí to být strašně těžký. Pak už to nešlo, ona nechtěla mne, chtěla jeho a výlučně jeho. Dopadlo to hrozně - on se staral o ni, chodil do práce a svoje frustrace likvidoval v hospodě. Příšerná doba a ona na ni vzpomíná s láskou - no jasně - každá máme jiné vzpomínky z této doby.
Bylo to hrozná doba - a netrvala vůbec krátce, nebyly to měsíce, byly to roky.
Ono to v něm je zakořeněný roky, dá se říct od malička a to není snadný se toho zbavit. Tak já jsem prostě ta hrozná, která nedá na vybranou. Ale to jeho únosný "minimum" ho musím nechat udělat. To by zas on sám v sobě neustál.