Přidat odpověď

Ruth, já jsem synovi ten náramek pořídila poté, co se mi téměř ztratil u stanice metra....vystoupili jsme, vycházeli jsme nahoru - byly tam dvě chodbičky, obě vedly na stejnou ulici, on chtěl běžet jednou, že se pak sejdeme venku...jenže doběhl první, zpanikařil, že tam nejsem, začal obíhat stanici metra, já vystoupila, nikde ho neviděla, tak jsem to šla obejít taky a pořád jsme se takhle míjeli...on ani nevolal, ani nahlas nebrečel...nakonec ho jedna moudrá starší paní odchytila, zastavila a že spolu počkají...takže nakonec jsem znovu oběhla stanici a stáli tam....kdyby ho paní neodchytila, tak bůhví kam by až odběhl...byly mu necelé 4 a nemluvil, takže by těžko někomu něco řekl...od té doby nosil náramek, kde měl křestní jméno, rok narození a telefon na nás... A to jsem si do té doby taky myslela, že ho mám pořád na očích...