Přidat odpověď

Láska a rodina pro mě je něco "posvátného". Proč blbka?
Ona ta rodina může fungovat různě. Já byla fakt problémová, když jsem přišla za manželem na maloměsto. Sama z dost patologické rodiny, vztahy špatné, kontakt s otcem za deset let 0,s matkou opravdu špatný.... Naučila jsem se fungovat sama za sebe, byla jsem i pyšná, jak si poradím. No a pak jsem nějak nepřemýšlela a bez nějakého velkého přemýšlení souhlasila s tím, že si opravíme dům vedle tchyně a tchána. Abych to zkrátila, nastal boj o pozice, vymezování se. Tchyně chtěla pomáhat, toužila po vnoučatech, začala jsem si připadat nesvéprávná. Tak přišly i spory s manželem, proč-pro Boha, nemůže své matce vysvětlit, že nám domů nemá chodit uklízet a jestli by jeho příbuzní mohli klepat, když k nám jdou... A tak dále. Časem jsme si vyjasnili hranice, občas mráček, ale už tehdy jsem se na to mohla koukat jako na soužití, které přináší výhody a nevýhody.
No a pak přišel ten průšvih se synem a jelo to. Vše naprosto fungovalo, jak jeden organismus, já se synem x měsíců v Motole, o dcery se staral manžel, tchyně, tetička se strýcem. Přišli jsme domů, několik krabic zdravotnického materiálu s sebou, doma zařízená převazovna, naklizeno, balonky a nápis vítejte doma . Vzpomenu si na to a bulim jak želva. Všichni ti otravní příbuzní nás mají rádi, naše děti milují. Tchyně dětem čte, bere je na chatu, naučila je lyžovat a jezdit na kole. Syna nervově omarodila, zatímco moje máma ani netušila, že se něco stalo.
Tolik mé zkušenosti. Rodina jako zdroj lásky i záchranná síť. Ani nemusí být velká.