Přidat odpověď

Ahoj. Ráda bych znala názor druhých. Mám rok vztah s mužem, bydlíme spolu. Máme se rádi, ale stále řešíme nějaké problémy. On má hodně starostí v práci a ve své rodině, je stále zamyšlený, bez nálady. Snažím se snad až přes svoje hranice, aby byla doma pohoda, aby nebylo něco špatně, ale čím dál tím víc jsem i já nešťastná, jak doma sedíme bez řečí nebo horko těžko doluju nějaké téma k mluvení. Čím dál tím víc se ode mě odtahuje, už málokdy mě obejme, žijeme jak manželé po x letech. Přitom si myslím, že bychom měli být ještě zamilovaní. A zas si říkám.... třeba je to přirozené - zamilovanost vyprchala, teď nastává rutina, má starosti jinde, tak se v tom pořád nešťourej, akorát mu tím polezeš na nervy. Jenže mě to chybí, mám pocit, že na stereotyp je ještě brzy. A čím víc mi to chybí, tím míň těch hezkých gest od něho dostávám, tím víc se je snažím dávat já, protože nechci, aby náš vztah bylo jen "čau, co je k večeři" nebo "čau, si jdu, dělej si tu přes den co chceš" (jak se rozloučil dneska). A mě je to líto (nejhorší je to v době PMS) a nechci být ta ukňouraná, tak se tomu zasměju, jak je vtipnej a uvnitř se tím trápím. A tak jen dávám a dávám a dostávám pomálu. Jak z toho ven? Jak to mezi námi nějak oživit nebo prohloubit?