Přidat odpověď

Brunhildo, popsala jsi situaci hodně podobnou té, kterou momentálně řeším i já.
Jedná se o matku, která je vdova už devět let a najednou to přestává zvládat. Po té, co zemřel táta, se postupně stala hypochondrem. Nyní mi po večerech volá a říká mi podobné věci, o kterých ty píšeš. Není to žádná stařenka, je to vitální i vcelku zdravá "šedesátka".
Má teď nějaký aktuální zdravotní problém, který, jak jsem čím dál víc přesvědčena, vědomě sama zhoršuje a volá o pomoc. Jakékoli konkrétní řešení odmítá (že seženeme specialistu, že doplatíme léky, které údajně pomáhají lépe a pod.).
Nyní o víkendu to vyvrcholilo. Začátek byl v pátek, kdy mi večer volala na jakousi mou pracovní akci a v podstatě se dožadovala toho, abych všeho nechala a jela okamžitě 80 km za ní. Většinu večera jsem strávila na telefonu a ukončila nesmyslnou debatu až tím, že jsem řekla, že se citově vydírat nenechám.
Druhý den, když ji hned ráno navštívil bratr, bylo vše v pořádku a nic nepotřebovala, pupínky se zázračně léčily a vše bylo OK.

Je to pro mně hrozně těžké. Celý život máme s matkou divný vztah, někdy mám pocit, že si mě narodila, aby měla dalšího člověka, který kolem ní bude skákat. Zvládla jsem to jen díky tomu, že jsem se v dospělosti odstřihla a ji zařadila do okruhu "vzdálených příbuzných". Ale stejně to není lehké, je to máma a díky svému přístupu k lidem okolo sebe skoro nikoho nemá.