Přidat odpověď

Monty,

tak s kočárem jsem byla zoufalec. Nejvíc tedy s tím dvojčecím, chápu, že byl těžký, ale o to spíš bylo jasné, že ho sama nepřeperu, navíc s batoletem za ruku. Těch situací, kdy stojím dlouhé minuty u schodů do metra nebo z metra, případně na zastávce, a každá moje prosba o pomoc je odmítnuta, případně mi ani není dána šance požádat (obejít rychle dlouhým obloukem, abych to nestihla). Ještěže alespoň občas jel nízkopodlažní autobus. Pak už zbývalo jen doufat, že tam nebude jiný kočár, protože při pokusu dostat se dovnitř to bylo vždy o velmi vzteklém řevu pana řidiče.

Takže jakmile se holky naučily sedět (pro mě bohužel dost pozdě), šla jedna do krosny, druhá do golfek, třetí za ruku a bylo po problému. S tím jsem zvládla i tu tramvaj....