Přidat odpověď

Ahoj všem,
možná je to dotaz na pedagogickou poradnu, ale spíš si říkám, že mi pomůžou reálné zkušenosti.
Máme dceru na osmiletém cizojazyčném gymnáziu, takový malý „génius“, jde jí všechno, zároveň pečlivá, důkladná, nejlepší v ročníku, na základce byla zázrak v historii školy (doma k zešílení). Syn v páté třídě. Na normální lidské poměry velmi chytrý (na rozdíl od sestry nemá excelentní paměť – v tom je po mě), v matematice proti sestře ještě lepší (tam kde ona má X metod řešení, on přijde na další a ještě rychleji). Jazyky mu jdou, ale vůbec ho nebaví. Celkově má období, kdy ho nic nebaví a nic nechce (puberta? kam zmizel ten úžasný chlapeček?). Jednou řekne, že chce na stejnou školu jako sestra, pak skoro brečí, že ho to nebude bavit, že se nechce učit v cizích jazycích, na otázku, co ho tedy baví, tak řekne matika a tělocvik, na základce, že zůstat nechce, že se tam nudí, ale když mu řeknu, že by mohl jít na matematické gymnázium, tak hned zkoumá, jestli je opravdu kvalitní a bude se tam doopravdy učit, jestli to nebude jako na základce. Je totálně zmatený, pořád pobrekává (to nikdy nedělal). Já mám pocit selhání, že nevím, co s ním, že nejsem schopná z něj ani vydolovat, co by chtěl, ani ho nikam nasměrovat.
Nějaké návrhy, jak to rozseknout? Tip na osmiletou školu v Praze, kde se učí zajímavým způsobem, je tam hodně matematiky?