Přidat odpověď

Já mám zkušenost sama za sebe coby dítě, za svého syna, který od dvou let vyrůstá s nevlastním otcem, a jako macecha s nevlastní dcerou, kterou manžel měl z předchozího vztahu.
Můj nevlastní táta nikdy nedělal rozdíl mezi mými sourozenci, které sám zplodil (měl s mojí mámou čtyři další děti) a mnou, dodnes se máme rádi, jsme v kontaktu, ačkoliv se s mámou rozvedli už před téměř dvaceti lety. Dokonce si přál moji přítomnost i na své další svatbě s novou ženou a já ráda vyhověla, vnímám ho jako otce, ačkoliv jsem v (mnohem méně častém) kontaktu i s otcem vlastním.
Můj syn vyrůstal s nevlastním otcem od dvou let. Ačkoliv máme další dvě děti, nedělá manžel rozdíly, na syna je pyšný, podporuje ho, těší se z jeho úspěchů. Vlastnímu otci říká syn křestním jménem, což si vybral sám v průběhu dospívání, do té doby říkal oběma tati, nyní říká táto jen nevlastnímu otci. Opakuji, zcela ze své vůle, nikdo ho neovlivňoval. A je pravdou, že i jeho vlastní otec se podepisuje jménem, ne "táta", když mu píše.
Nevlastní dceru znám také od mala, měla jsem ji vždy ráda, na čas strávený s ní jsem se těšívala (měla jsem jen kluky, holčička mi byla vzácná). Brali jsme ji i na dovolenou, pokud nám to bylo matkou dovoleno, dokonce jsem s ní jednou byla u moře i sama, bez manžela, taková dámská jízda, kterou jsme si moc užily. Ale její matka to ztěžovala, jak jen to šlo, nikdy s námi nemohla být o vánočních prázdninách (ne Štědrý den, ale vůbec), jarní ano, ale ty máme jindy než ona, bydlíme poměrně daleko, tak to nebylo jednoduché. Dnes je dospělá a "nemá na nás čas", neviděli jsme ji už dva roky a přiznávám, je mi to líto...