Přidat odpověď

Jo, přesně, taky jsem vždycky byla ta tolerantní a respektující a pořád mu něco vadilo.....naštěstí se tedy ani nechtěl rozvést a tak jsem se s ním cca po 15 letech naučila jednat a nenechat se odradit první negativní reakcí. On je prostě takový, navíc měl jako dítě velké problémy s chováním (ADHD), tak to tím trochu vysvětluju...např. já chtěla novou sedaččku, on byl rezolutně proti. Druhý den manžel začal naznačovat, že dlouho nebyl sex a že by si dal říct, tak já mu odpověděla ty chceš sex, já chci sedačku - odpověď byla "cokoli si přeješ miláčku!". Celé to bylo v legraci, ale jemu to prostě najednou absolutně nepřekáželo a rád mi vyhověl, ikdyž den před tím to bylo "na co prosím tě, to je blbost, děti by ji zničily, žádná se sem nevejde, žádnou nechci, prostě ne!"
Naučila jsem se vytrvat a taky to, že argumenty nemusí být vždy rozumné a zase tolik nerespektovat jeho názory a neobhajovat tolik svoje a funguje nám to mnohem líp. I na ty kroužky tu malou nejmladší vodí a ikdyž ty první reakce jsou neochotné, já se tvářím, že prostě si bez něj neporadím (jsem unavená z práce) a on jede. Hele třeba byl vždycky i proti stavbě domu a teď stavíme. A kdyby kdysi souhlasil s rozvodem, už tehdy jsem věděla, že by byl v novém partnerství absolutně dokonalý, motivace dělá divy.