Přidat odpověď

Já s Tebou souhlasím v tom, že hodně důležitá je forma.

Vůbec jsem to nemyslela tak, že by přátelé měli být k sobě neupřímní, vždyť možnost být upřímný a být sám sebou je jednou z věcí, pro které je přátelství tak fajn.

Ale - a teď se mi to bude asi těžko formulovat, ale pokusím se o to - někteří lidi si občas pod pojmem "upřímnost" představujou "můžu říct naprosto cokoli, co mi slina na jazyk přinese, a kdykoli mě to napadne", ale já se domnívám, že to i u blízkých lidí - nebo naopak tím spíš, že jsou blízcí - vyžaduje, aby se nad tím člověk trochu zamyslel a někdy i trochu té cenzury zapojil.

Příklad: pokud budeš mít tlustýho kamaráda, tak asi sám od sebe nebudeš chodit a říkat mu "Karle, ty jseš teda ale tlustý prase, jak ses moh takhle vyžrat, není ti hanba?" Když se Tě Karel napřímo zeptá, tak mu nebudeš mazat med kolem huby, že je hubenej, když budeš mít pocit, že to Karla už nějak ohrožuje, tak se ho třeba pokusíš jemně nasměrovat, aby s tím něco udělal, ale pokud to uděláš, tak budeš myslet spíš na Karla (třeba aby to s ním někde nešlehlo) než na sebe (aby ses pobavil na jeho účet).