Přidat odpověď

Já se jí ale zeptala. A ona mi jednoduše řekla - však je to pravda, ne? Já - ale stará záležitost a pravda to není, nebyl to tvůj muž, to víš dobře. A ona - já to cítím takhle a nic nerozhlašuju, jen se tu a tam svěřím s tím, co mě trápí, nemůžu za to, že si to lidé mezi sebou řeknou.
Já jsem pak celkem ztratila nervy a tak jsem vyštěkla - hele, už toho nech, nebo ....... jenže jsem jaksi nevěděla, co nebo a ona to věděla taky, tak jen výsměšně řekla - nebo co. Chtělo se mi říct - nebo ti dám přes hubu.
Jenže to by bylo trapný a navíc - nechci se s prát, to by teprve bylo sousto.
Tak jsem se jen otočila a odešla - nic jinýho stejně nešlo.
Jen to v sobě potřebuju zpracovat, abych to dokázala pustit ven a aby mě nepřekvapil něčí dotaz na toto téma a abych se u toho dokázala tvářit a mluvit o tom, jako kdyby to byla debata o včerejším počasí. Zatím mi to nejde.